Kdo jsou radioamatéři?
Rádio dávno přestalo být v oboru zálib a koníčků výhradní doménou radioamatérů. Pracují s ním modeláři, experimentátoři s dálkovým příjmem rozhlasu a televize, uživatelé tzv. občanského pásma (CB) a mnozí jiní. Amatérské vysílání přesto žije, rozrůstá se a má přes milion příznivců po celém světě. Jedním z hlavních důvodů jeho obliby je, že trvale drží krok se vším novým, co se vyskytne v technice radiového spojení.
Jak to všechno začalo...
V roce 1995 uplynulo sto let od doby, kdy italský experimentátor Guglielmo Marconi nalezl praktické užití pro předchozí teoretické práce Maxwella a Hertze o elektromagnetickém vlnění, a svět poznal fenomén, jemuž stručně říkáváme radio. V oněch pionýrských dobách bylo vše jednoduché. Používalo se tzv. jiskrové telegrafie. Zdrojem oscilací vysílače byl trvale udržovaný elektrický výboj v jiskřišti. Jehož základem byl induktor, který dodnes připravuje spoustu legrace v hodinách fyziky na základních školách.
Na přijímací straně posloužila k příjmu signálu skleněná trubice vyplněná železnými pilinami (tzv. koherer). Koherer přes relé řídil standardní Morseův telegrafní přístroj.
Jednu z prvních amatérských radiostanic na světě, o nichž existují záznamy, sestrojil v USA někdy kolem roku 1910 Hiram Percy Maxim. Použil dílů z rozbitého Fordu T, které pořídil za asi 50 dolarů.
Velký boom zažilo amatérské vysílání po první světové válce, kdy se i v Evropě začal šířit rozhlas. Radioamatéři významně přispěli poznání praktického užití celého spektra radiových vln. Profesionálové vysílali na dlouhých a středních vlnách, krátké vlny byly považovány za bezcenné a o velmi krátkých se nevědělo vůbec nic. Když Marconi poprvé propojil radiem Evropu a Ameriku, potřeboval na dlouhých vlnách mnoho kilowattů výkonu a kilometrové antény. V roce 1923 radioamatéři zjistili, že na krátkých vlnách jim k témuž stačí energie jedné žárovky a pár desítek metrů drátu jako anténa.
Časem se radioamatérství ukázalo být nejen zábavou. Pochopil to celý svět, když byl v roce 1928 ruský radioamatér prvním, kdo zachytil volání vzducholodi ITALIA ztroskotavší na cestě od severního pólu (na palubě byl i známý český vědec Dr. Běhounek). Připravenost amatérů nabídnout rychlé spojení mnohokrát pomohla při živelních pohromách a jiných neštěstích. Ze sedmdesátých let si ještě leckdo pamatuje pohotovost slovenského radioamatéra Joko Straky při zachycení námořního nouzového signálu. V tropických oblastech bývají amatéři poslední záchranou, když vše selže při uragánech a záplavách, ve vyspělých zemích jsou zase často se svou stanicí první u dopravních nehod.
Jak to všechno funguje...
Od počátku je základem radioamatérství vysílání na krátkých vlnách. Umožňuje spojení po celém světě včetně exotických zemí, o jejichž osobní návštěvě se nám obvykle může jen zdát. V řadě míst na světě amatéři vysílají jen zřídka nebo vůbec, ať už pro geografické nebo politické důvody (dlouhá léta totality byla jednou z nejobtížněji dostupných zemí Albánie). Právě spojení s co nejvíce takovými raritními místy je hlavní metou přátel záliby, jíž se říká DX provoz.
Radioamatéři si o navázaném spojení vyměňují potvrzení, tzv. QSL lístky. Mít ve své kolekci lístky ze všech zemí světa je snem každého amatéra, jenže jde o sen prakticky nesplnitelný, protože se za jeden lidský život nestane, aby ve všech zemích vysílal nějaký amatér.
Radioamatérské kluby vydávají zájemcům sportovní trofeje - radioamatérské diplomy. Diplomů jsou vydávány tisíce, každý má specifické podmínky. Někdy je to navázání spojení s co největším počtem zemí ve světě, někdy spojení s amatérskými radiostanicemi určitého státu nebo regionu, jindy je třeba v daném časovém úseku splnit nějaká další kriteria. Jedním z mnoha možných zaměření radioamatérů je sběratelství těchto diplomů. Není v lidských silách získat je všechny, a tak je stále o co usilovat.
Ze zkušenosti s televizí a FM rozhlasem na velmi krátkých vlnách (kmitočty nad 30 MHz) víme, že kvalitní příjem je možný jen z blízkých vysílačů vzdálených ne více než desítky kilometrů. Ctižádostí radioamatérů při práci na vysokých kmitočtech je zdolat tyto limity a překonat i zde co největší vzdálenosti. Využívají při tom jak důmyslně vypiplané techniky, tak i dobrých znalostí faktorů, které kladně ovlivňují šíření velmi krátkých vln. Mezi takové faktory patří třeba ostrá rozhraní teplých a studených mas vzduchu, tzv. sporadická vrstva E, polární záře, ale třeba i silná ionizace vzduchu, která nakrátko vzniká na dráze meteoru pronikajícího zemskou atmosférou. Na tyto jevy se profesionálové spolehnout nemohou, ale amatéři tak umí navazovat spojení na stovky i tisíce kilometrů.
Když nepomůže příroda, pomůže technika. Na řadě kopců a vysokých budov pracují pozemní radioamatérské převaděče. Převaděč je paralelně pracujícím přijímačem a vysílačem. Signál, který na jednom kmitočtu přijme, na jiném ihned vysílá. Protože je umístěn výše nad terénem, pokrývá signálem větší území a uživatelé se mohou jeho prostřednictvím s malým výkonem dovolat na velké vzdálenosti (stejně pracují i radiotelefonní systémy). Chtějí-li si příznivci práce na vysokých kmitočtech udělat radost, vypustí převaděč na balonu do vysokých vrstev atmosféry, a díky ještě větší výšce nad terénem se tak dosah výrazně zvýší. Tím kouzla nekončí. Od počátku šedesátých let krouží nad zeměkoulí radioamatérské družice, jichž bylo do současnosti vypuštěno několik desítek. Družice jsou samozřejmě nad Zemí ještě výše než balony, takže pokrývají signálem ještě větší plochu na zemském povrchu. Obvykle je to kruh o průměru asi 4000 km. Stejného principu využívají i TV satelity, třeba ASTRA. Narozdíl od geostacionárních televisních satelitů amatérské družice kolem Země obíhají, nejčastěji na tzv. nízké oběžné dráze. Díky tomu sice nejsou nad obzorem dlouho, pokryjí ale postupně signálem všechny obydlené oblasti, takže tutéž družici mohou využít radioamatéři v celém světě. Na amatérských družicích prakticky demonstrují základy kosmické komunikace i technické university.
Zajímavostí je, že v posádkách amerických raketoplánů i mezinárodních vesmírných komplexů bývají taky radioamatéři. V raketoplánech vysílají jak mluveným slovem, tak „packet radiem". Jiným způsobem radioamatérské exploatace kosmu je navazování spojení pomocí odrazu radiových vln od povrchu Měsíce. Vůbec to není snadné. Měsíc je velmi vzdálený a signál musí tuto dlouhou trasu urazit dvakrát, přičemž značně ztratí na intenzitě také absorbcí v povrchu Měsíce. Spojení proto vyžaduje tu nejlepší a nejvýkonnější techniku s velmi zasvěcenou obsluhou, takže jde o vyslovený "majstrštyk".
Vůbec prvním nástrojem, který byl v radiu - tedy i v tom amatérském - používán k dorozumění, byly telegrafní signály - Morseova abeceda. Amatéři ji používají dodnes, protože i po století má mnoho výhod. Hlavním přínosem je její velká průraznost, diky níž lze i nevelkým výkonem překonat neuvěřitelné vzdálenosti. Nezanedbatelné je i to, že odbourává jazykové bariéry, protože se v ní komunikuje pomocí soustavy mezinárodně uznaných zkratek. Například právě zkratka HAM označuje radioamatéra.
Už Morseova abeceda je vlastně způsobem zakódování lidské řeči. Dnes se taky u radioamatérů používají mnohem vyspělejší systémy. Už dávno pracují radioamatéři s radiodálnopisem (RTTY) a systémy navazujícími (AMTOR, PACTOR, CLOVER a dalšími, což jsou většinou amatérské modifikace systémů profesionálních). Nejnovější je „packet radio", svého druhu radioamatérský internet. Jde o přenos digitálních informací v modifikaci protokolu X 25. Síť packet radia pokrývá celý vyspělý svět, její součástí jsou i BBS (databanky pro ukládání a výměnu informací) a elektronická pošta. Poslat e-mail kamarádovi do Austrálie nemusíte jen po Internetu, ale také amatérským packet radiem, a nemáte-li nic lepšího na práci, můžete trávit hodiny zkoumáním nových zpráv i zajímavých programů v desítkách BBS po celé Evropě.
Amatéři mohou vysílat i obrazové signály. Dlouhou tradici má tzv. pomalá televize (SSTV), jaká byla použita i u přenosu obrazu z prvních přistání amerických astronautů na Měsíci. Dnes se experimentuje s různými digitálními přenosy a na UHF kmitočtech je možné použít i klasickou televizní normu.
Když radioamatéra unaví sedět u vysílače, může se věnovat činnostem sportovního charakteru. Velmi známý je radiový orientační běh (tzv. hon na lišku, anglickou zkratkou ARDF), jehož smyslem je v nejkratším čase najít pomocí zaměřovacího přijímače v terénu ukryté a zamaskované vysílače. Jde o ryze sportovní záležitost, v níž se pořádají i mistrovství světa. Sálovým sportem je sportovní telegrafie, v níž soutěžící mají za úkol přijímat a vysílat simulované radiogramy nejen co nejrychleji, ale také co nejsprávněji. I v tomto sportu se pořádají mistrovství světa. Tyto sporty jsou atraktivní a pěstují je i lidé, kteří se jinak o radioamatérství příliš nezajímají.
Text: Josef Zabavík
Aktuálne vydanie
Partnerské periodiká
Copyright © 2008 TechPark, o.z. | Všetky práva vyhradené | Realizácia: Webmax