Montáž radiátorů

Nejrozšířenějším způsobem vytápění místností zatím stále zůstává vytápění pomocí otopných těles. V současné době se na trhu setkáte nejčastěji se čtyřmi typy radiátorů: ocelové žebříkové, ocelové deskové, hliníkové či bimetalové a litinové. Mimo to samozřejmě existují i další typy, většinou netypické designové, jejichž prodej se však počítá spíše na jednotlivé kusy jako na tisícové série.

V novostavbách se často setkáme i s zcela jiným řešením - bez radiátorů. K vytápění se pak používají buď podlahové podokenní konvektory, celoplošné podlahové topení ukryté v konstrukci podlahy nebo teplovzdušné vytápění lokálním zdrojem tepla - typicky krbovou vložkou či krbovými kamny.

Ocelové žebříkové radiátory
Používají se téměř výlučně v koupelnách, na wc, případně v předsíních. Jejich výhodou je rychlý náběh teploty, snadné čištění a zejména možnost zavěšení a sušení ručníků. Často bývají doplněny elektrickou topnou tyčí pro zajištění sušicí funkce i při letním odstavení topného systému.

Hliníkové a bimetalové
Hliníkové a bimetalové článkové radiátory umožňují sestavení tělesa požadovaného výkonu a rozměru kombinací velikosti a počtu článků. Je zde jisté riziko zvýšené koroze při napojení na otopný systém obsahující různorodé materiály (měď, ocel, hliník). Předností je hladký povrch se snadnou údržbou. Údržba teplosměnné plochy mechanickým způsobem je však díky tvaru článků velmi obtížná.

Deskové radiátory
Plechové radiátory jsou v obytních domech velmi rozšířené. Zpočátku se při jich zavádění vyskytli problémy s kvalitou, které jsou již překonané. Oblíbené jsou pro svou relativně nízkou hmotnost, slušný výkon a příznivou cenou. Plechové radiátory se vyrábějí také v moderním provedení se spodním napojením a vestavěným termostatickým ventilem, tzv. provedení „ventilkompakt". Ještě univerzálnější, avšak o něco dražší je pak provedení se středovým spodním napojením.

To umožňuje připravit vývody topné vody a zpátečky na střed okna a definitivní volba rozměru radiátoru pak není ovlivněna polohou vývodů. Stejně jako hliníkové a bimetalové radiátory jsou deskové radiátory známy rychlým náběhem teploty, bohužel však také jejím rychlým poklesem. To sice umožňuje poměrně přesně udržet požadovanou teplotu v místnosti, na druhou stranu ale zvýšený počet spínacích cyklů kotle snižuje životnost jeho komponent. Nelze také opomenout nesnadnou čistitelnost teplosměnné plochy u deskových radiátorů s vlnovcovým plechem umístněným mezi deskami - což jsou prakticky všechny běžně používané typy.

Litinové
Historicky nejstarším typem jsou litinové radiátory. Jejich prodej dlouhodobě stagnuje, ale v poslední době opět mírně ožívá zájem o tento typ „retro" radiátorů. Kromě dovážené turecké či italské produkce se nadále vyrábějí také v bohumínské slévárně. Nejprodávanější je klasický žebrový typ „kalor", který je využíván nejen v domácnostech, ale pro poměrně dobrou čistitelnost také ve zdravotnických zařízeních. Inovované typy „kalor 3" a „termo" se vyznačují čelní panelovou plochou, která sice zvyšuje výkon radiátoru a zlepšuje jeho vzhled, ale také nepříznivě ovlivňuje čistitelnost instalovaného radiátoru. Typ „termo" se navíc ještě vyznačuje sníženým vodním obsahem. Snadnou čistitelnost, nízký vodní obsah a velmi moderní a progresivní vzhled kombinuje litinový radiátor „styl", který oživí každý současný interiér. Pro klasicky pojaté interiéry, pro místnosti laděné do stylu retro a pro rekonstrukci historických objektů je pak určen typ „bohemia". K tomuto typu jsou k dispozici i stylově sladěné ventily, včetně termostatického. Všechny litinové radiátory (mimo typ „bohemia") je možno pořídit s vestavěným termostatickým ventilem a spodním připojením. Na základě objednávky lze radiátory dodat i sestavené s požadovaným počtem článků a případně i finální povrchovou úpravou.

Rychlost náběhu
Nejčastějším mýtem tradujícím se o litinových radiátorech je pomalý náběh teploty. Měření pomocí termokamery však ukázalo, že rychlost náběhu je srovnatelná s plechovými deskovými radiátory. Naopak vysoká tepelná kapacita a citelná tepelná setrvačnost litinového otopného tělesa je skutečností, která přispívá k nízkému počtu spínacích cyklů kotle a tím k prodloužení životnosti jeho komponent. Moderní pokojové regulátory se samoučící funkcí pak umí eliminovat i dříve běžné překmity pokojové teploty nad teplotu požadovanou. Neoddiskutovatelnou nevýhodou litinových radiátorů zůstává vysoká hmotnost ztěžující jejich transport, manipulaci i instalaci.

Způsoby zapájení
Připojení radiátorů na otopný systém a rozvod topné vody je v dnešní době řešen zejména nízkoobsahovými potrubními rozvody. Nejčastěji používané jsou rozvody z mědi nebo vrstveného plastu (pex-al-pex). Z ekonomických důvodů se i dnes ještě využívají i rozvody ocelové či plastové. Při volbě materiálu rozvodu je třeba zvážit nejen všechny komponenty zapojené do otopného systému, ale i tlakové poměry v systému (závislé např. i na počtu podlaží), druh teplonosného média a požadovaný způsob zapojení celé soustavy. Vesměs je dnes již používán nucený oběh topného média pomocí oběhového čerpadla, takže se již nesetkáváme s rozvody o průměru 5/4 "nebo dokonce 2". Pro snížení vodního objemu v potrubních rozvodech (nejsou využívány pro předávání tepla do obytného prostoru) jsou tedy používány rozvody o průměru DN15, DN20 apod., a to většinou z mědi. Všechny rozvody je samozřejmě nutno tepelně izolovat pro zamezení ztrát při dopravě teplonosného média. Tím bývá typicky voda, často doplněná o inhibitory koroze, popřípadě nemrznoucí směs (zejména u sezónně vytápěných objektů). Radiátory je možno vytápět i pomocí kombinace více tepelných zdrojů, např. kotel ve spolupráci s některým z moderních zdrojů tepla (pyrolitické kotle, solární systémy, tepelná čerpadla). Při těchto systémech se teplo ze zdroje neodebírá přímo, ale využívají se akumulační nádoby, které absorbují a akumulují nárazově dodávané teplo z jednotlivých zdrojů a plynule je předávají do rozvodu.

Rozměry radiátoru
Při určování velikosti radiátorů a jejich počtu se vychází z projektu. Projektant vypočítá tepelnou ztrátu každé místnosti a na základe toho stanoví velikost topné plochy. Ze zkušeností - odhadem - avšak nepřesně to dokáže i montážní firma.
Otopná tělesa jsou situována pod oknem a jejich rozměr (při respektování požadovaného výkonu) se vybírá podle rozměru okenního otvoru. Mezi podlahou a spodním okrajem otopného tělesa se ponechává 5 - 15 centimetrů volného prostoru, 5 cm mezi stěnou a zadním okrajem radiátoru a 5 - 10 cm mezi parapetem a horním okrajem radiátoru. Výjimkou je situování radiátorů v koupelnách a předsíních - zde se využívají vysoká, úzká a plochá otopná tělesa zabírající co nejméně místa.

Montáž radiátorů
Většinou není náročná a spočívá v upevnění radiátoru na jeho místě a v připojení k potrubím. Před upevněním třeba na radiátor namontovat záslepky, odvzdušňovací zátky a ventily. Montáž otopného tělesa je vhodné svěřit odborné topenářské firmě nejen z důvodu záruky, ale i pro zkušenosti a bezproblémovou realizaci.
Standardně se radiátory zavěšují na stěnu pomocí různých typů konzol šroubovaných na stěnu pomocí hmoždinek a vrutů. V případě nedostatečně únosných stěn nebo v případě instalace do volného prostoru lze využít nejrůznějších typů podstavných montážních setů („nožek"). Typ a počet konzol je závislý na rozměru otopného tělesa. Návod na instalaci je většinou součástí dodávky radiátorů a/nebo montážních konzol. Některé radiátory mají vlastní nožky jako součást své konstrukce.
Při vlastní montáži radiátoru, je kromě výše zmíněných pravidel situování otopných těles vůči okenním otvorům nutno dodržet také příčný sklon radiátoru (cca 1°) směrem od odvzdušňovacího ventilu dolů. Jinak by nebylo možné radiátory řádně naplnit topným médiem a důkladně odvzdušnit.
Pro připojení k potrubím se používají přímé nebo rohové závitové spojky. Dotažením matice na spojce přišroubujeme radiátor k potrubí. Na utěsnění závitových spojek je výhodné použít moderní vláknové materiály. Oproti teflonu je možný zpětný pohyb šroubení při instalaci a na rozdíl od konopí nedochází k bobtnání těsnicího materiálu a tlakovému namáhání šroubového spojení.

Text: Ing. Robert Juřeník
Foto: Viadrus

Späť